Trvalo to dlouho. A spojením těchto tří
primitivních slov můžu reagovat hned na několik věcí.
1) Na to, že jsem včera
dočetla další knihu.
2) Na to, že jsem se tu ukázala s novým
článkem po takové době.
3) A na to, že jsem se konečně odhodlala k
nové recenzi, které jsem se ze začátku i docela bála.
David Levithan. Opětně je to poměrně známý
autor, což je u mě zvláštní. Proč pořád zkouším ty populární hvězdy, o kterých
se mluví na každém knižním rohu? Sama nevím, možná proto, že chci sledovanost
(a stejnou popularitu jako mají tyhle spisovatelské celebrity). Ne, dobře, to sice
je zčásti pravda, ale rozhodně to není hlavní důvod. Asi chci zkrátka objevit
ty charakteristické super styly, které na všech těchto autorech čtenáři v mém
okolí obdivují. A dneska přišel čas na maraton líbání. Co je tak zázračného na
něm? Proč tuto modrou obálku všichni knihomolové znají?
Fajn. O Davidu Levithanovi vím maximálně to,
že se zaměřuje na literaturu LGBT. Má hodně zvláštní styl psaní, ale o tom se
tu rozpovídám až později. Co se ještě týče jeho knih, jsou dost oceňované –
pokud se nepletu, vyhrál za svou práci už dost cen. Internet mi toho o něm ale
příliš neřekl, takže vás nemůžu obohatit víc, protože toho víc ani nevím.
Líbali
jsme se je poměrně krátký, za to ale velmi zajímavý román, který vznikl –
jak jsem se dočetla v autorově poděkování – jen na něčí žádost. Po Levithanovi
se něco chtělo a on to napsal. A mělo to úspěch. Ten týpek je v tomhle směru
docela borec. Dostanete téma, vymyslíte, napíšete a kniha je to skvělá.
Je to hodně známé, a proto mě tolik udivuje,
že se to líbilo mně. Jak jsem zjistila, já se s bestsellery moc neshoduji.
Anotace je suchá. Nezaujala by mě. To ale
posuďte sami. Já se do knihy pustila jen kvůli tomu, že jsem se ji snažila asi
před třemi lety přečíst a nevyšlo mi to, takže jsem jí teď dala druhou šanci.
Před třemi lety jsem tomuhle tématu fakt nerozuměla a popravdě nechápu, proč mi
vůbec dovolili si tohle ve třinácti půjčit. Asi měla knihovnice o kolečko víc.
Další věc, proč mám dnes tuto knihu v rukou, je fakt, že je to prostě Levithan.
A ten je co? Všude. Prostě všude. Stejně jako Green a jemu podobní týpci.
David Levithan napsal příběh založený na skutečné
události – Harry a Craig, dva sedmnáctiletí kluci, se zúčastnili líbacího
maratonu, aby překonali Guinnessův rekord a zároveň upozornili na předsudky
panující ve společnosti. Dehydratovaní a nevyspalí se snaží překonat rekord a jejich
úsilí se stává ohniskem, kolem kterého se točí příběh dalších dospívajících kluků, již hledají svoji
vlastní identitu, lásku, řeší rodinné problémy – a hlavně touží objevit své
místo v tomto světě.
Levithan umně splétá nitky jejich příběhu do jednoho
velkého o dospívání a hledání vlastní identity, zkrátka tom, jaké to dnes je
být mladý kluk na kluky.
Když už tedy víte, o čem to zhruba je (ta
anotace fakt téměř prozradí celý děj od začátku do konce a ono to vlastně vůbec
nevadí), přejděme k vyhodnocení. Proč mi to zní jak od Soudkyně Barbary?
(To vypadá, jak kdybych to dneska ráno jedla na podlaze, ale ono tam bylo dobré světlo...)
Úvod do čtení je... zvláštní. Hodně. Vážně
hodně. Jako ale fakt hodně. Ze začátku vám to přijde, jak kdyby se autor
postavil na hlavu, zkoušel v tomhle stavu žonglovat a ne a ne mu to jít. Není
to ono, čte se to divně, několik stran se vám zdá, že vůbec netušíte, co se tam
děje. Jako kdybyste létali nad prázdnými stránkami knih. (Hm, dnes jsem samé
přirovnání.)
Chtěla jsem to odložit nesčetněkrát. Když
nevíte, "o co go", je to docela blbý, protože děj je něco, kde se má „něco“
odehrávat.
Ale pak se to najednou zlomilo (tohle používám
poslední dobou taky často). Sice to trvalo dvacet stran, ale přišlo to.
Pochopila jsem děj. Pochopila jsem, co přesně se na nás, jakožto čtenáře, snaží
autor přenést. Začala jsem si to užívat. Včera odpoledne jsem si k tomu sedla a
domlaskla jsem polovinu knihy úplně bez přestávky (a celou dobu jsem si říkala
"hele, holka, máš hlad, mělas naposledy oběd, najez se už" a mé
prosby stejně nebyly vyslyšeny).
Každopádně kdybych měla dílo zhodnotit jako
celek a zamíchat do toho i styl psaní autora, řeknu jednoduše, že je to divné.
Divné ale v dobrém slova smyslu. Že to zní ještě podivněji? Já se nedivím, ale můžu
to vysvětlit, přísahám. Levithan bude dle mého názoru jeden z těch autorů,
jejichž styl psaní poznáte na míle daleko. Píše vzletně, z pohledu generace
gayů, která tu již není, dokáže být strašně patetický, opakuje věci stále
dokola, ale v jiném poskládání vět a v úplně opačném znění. A co je na tom
zvláštní, ono to čtenáři nevadí. Čtení se užijete a vůbec vás nezajímá to,
kolikrát autor v jiném stylu zopakoval větu "my to vidíme" nebo
mou oblíbenou frázi "to jsme byli my". To neřešíte. Prostě čtete a zíráte,
že vás to tak chytlo. Kdo Levithana zná, je na to už zvyklý, jeho noví čtenáři
ale ne. Na to dávejte bacha a neodkládejte, kdyby vás to hned nezaujalo. Pak se
to rozjede.
Ryan
naoko vzdychne. „Nooo… chodil jsem skoro rok s Tammy Goodwinovou, ve
čtvrtý třídě. Bylo to fakt vážný. Jako že dali jsme si navzájem k Valentýnu
plyšáky. To je ve čtvrtý třídě prakticky svatba, no ne?
Opravdu mě příběh bavil, i když jsem někdy
chtěla autora kvůli tomu jeho psaní uškrtit. Někdy to je prostě moc. A pokud
nejste na opakování jedné věty ve čtyřiceti provedeních zvyklý, řekněte si
prostě "jo, jasně, chápu, budu pokračovat o odstavec dál". Ta myšlenka
celé knihy stojí za přečtení. Opravdu.
Autor má neuvěřitelný talent, a kdyby se
neopakoval jak zaseknutá deska, což je jeho hlavní charakteristický rys, bylo
by to ještě lépe využité. Celé dílko je originální, čtivé, nápad je trochu
filosofického rázu a ještě teď, když dopisuji poslední slova této recenze,
mozek mi k tomu maratonu ubíhá. Ubíhá mi k těm několika využitým příběhům,
které jsem při čtení poznala a které jsem si zamilovala kvůli tomu, jak byly
jiné, i když základ měly vlastně stejný. A co se konce týče, čtenáři milující otevřenost
budou nadšení. Proto jsem nadšená i já. Líbilo se mi to. Nezanechalo to ve mně maximum,
ale dílo je to silné a povedené a fakt nenechá vaše myšlení spát. Jako první
setkání s Levithanem je to super.
„Chodil jsem s jedním klukem,
Norrisem, asi tak dvě sekundy, protože tak dlouho nám trvalo přijít na to, že
nemáme nic společnýho kromě toho, že jsme oba gayové.“
Prosím, podpořte mě i na Instagramu a Facebooku!
Mora Leray
Tak nejdřív si říkám - Jo, nějakou pořádnou LGBT literaturu bych ráda zkusila. Pak si přečtu anotaci - Ehm, dobře, možná se to ještě zlepší. A pak dočtu článek a dozvím se, jak tento (pro mě neznámý) autor píše - Ne. Promiň mi, ale tohle nebude pro mě. :D Možná to někdy zkusím, dám si to do seznamu a uvidím. :D (Y)
OdpovědětVymazat"To je ve čtvrtý třídě prakticky svatba." Z toho jsme umřela. xD
Tak víš co, každýmu to nesedne. Proto jsem se o tom také zmiňovala. :D
VymazatNápodobně. :D
Na tuhle knihu se chystám už déle, ovšem nechystám se asi dostatečně, neboť jsem ji stihla už dvakrát v knihovně nechat bez půjčení. Jednou se k ní určitě dostanu, plánuji se v nejbližší budoucnosti vrhnout na tohoto autora, abych taky věděla, o čem je řeč. Akorát teda tahle anotace je fakt... o ničem. To bych tam tu knihu nechala bezpovšimnutí ještě dvakrát, kdybych si ji přečetla už tehdy! :D
OdpovědětVymazatTak snad se k ní někdy dostaneš už pořádně. :d
VymazatDíky moc! <3
OdpovědětVymazat