Příběh o klonech ve zmuchlaném průměrném obalu – Replika

Replika. Klon. Bytost se stejnou tváří, stejnou stavbou těla. Totožný genotyp. 

Díky Lyře a Gemmě můžeme proplout světem zajímavé vědy. Poměrně šílené a děsivé zajímavé vědy, to je nutno podotknout. Uvidíme místo, kde žijí repliky. A kde také repliky umírají. Kde se dějí tato zvěrstva, pokud je to ten správný výraz.

Repliku jsem četla jako svou čtvrtou knihu z letní výzvy a díky ní jsem se dostala do její poloviny. To mi připadalo šíleně rychlé. Ovšem teď, když už do konce léta zbývá jen pár dní, vím, že to celé nestihnu. Minimálně kvůli tomu, že mě přestalo bavit Ódinovo dítě a to je součástí mé výzvy. Ale tak co, svět se nezboří, to podstatné jsem stihla.

Osobně si myslím, že Repliku znáte alespoň od vidění, ale je možné, že se pletu. Je možné, že o té knize, která se dá číst z obou stran, slyšíte poprvé.

Právě zpracování je důvodem, proč jsem se do Repliky pustila. Zaujalo mě to. A koho by ne? Je to originální (a já jakožto divné stvoření milující všechno, co je jiné, díky Replice skáču radostí). A stejně originální (a taky skvělá) je autorčina snaha ukázat, že každý všechno slyší jinak a z jiné perspektivy. To je suprově duprově vidět hlavně díky rozhovorům, které probíhají mezi Gemmou a Lyrou – každá to vnímá jinak, tenhle nápad se mi líbil. Forma a ta myšlenka – to jsou ty dva největší plusy této knihy.

(anotace z webu databazeknih.cz – vzala jsem pouze Lyru, to stačí)

Lyra: Z dálky vypadá institut na soukromém ostrově poblíž Floridy poklidně a skoro krásně. Při bližším pohledu byste však narazili na zavřené dveře a značky upozorňující na biologické nebezpečí. Ve skutečnosti se tam nachází utajované vědecké středisko, v němž žijí tisíce replik, které zde tráví pod vědeckým dohledem celý život. Institut je však nečekaně napaden a dvěma zkoumaným objektům, dívce Lyře - neboli číslu 24 - a chlapci číslo 72, se podaří uniknout. Společně se vydávají do neznámého prostředí venku, kde potkají Gemmu, jež se sama vydala na nebezpečnou cestu. Když se Lyra snaží pochopit, k čemu vlastně Institut sloužil, odkrývá tajemství, která změní život oběma dívkám.

Začátek mě vtáhl, bylo to čtivé, o tom žádná, ale později to přestalo mít takovou šťávu jako na prvních stránkách. Bavilo mě to, ale ne tolik. Občas jsem byla nucena něco přeskočit, protože mě zkrátka více zajímal posun děje než nějaké zdlouhavé vykládání myšlenek hlavní hrdinky. Děj je totiž bombový. Ten samotný námět mě hrozně… (moment, chvilku strpení, přemítám nad správným označením) fascinuje? Jo, to by mohlo být ono. Prostě si představte, že máte možnost naklonovat člověka. To je samo o sobě švihlé.

Replika byla dobrá alespoň k tomu, 

že jsem nakreslila tohle.

Knížku jsem bohužel – abychom se vrátili k předchozímu tématu – dočetla trochu přeskakovací metodou. To je hrozný pocit – baví vás nápad, ale už vás nebaví ten zdlouhavý styl psaní.

Ale konec? Ten je ideální (a to je všechno, co k tomu řeknu).

Celkově je ten příběh prostě průměrný, nic moc ve mně zase nezanechal, čekala jsem od toho víc, ale…

Nemůžu ale absolutně zapomenout na jeden okamžik, kterým mi Lauren Oliver rozštěpila moje srdíčko na tisíc kousků (jo, myslím ten šutr, který představuje moje srdce). Nečekala jsem to, ani netuším, jestli to bylo nutné. Kdo chce vědět, o čem mluvím, ráda se svěřím. 

Trochu nemám moc co k tomu říct. Bylo to tak průměrné, že i mně dochází slova. A to není zrovna hezké znamení. O průměrných věcech se zkrátka mluví těžko.

Shrneme si to?

Replika je zajímavý příběh, o tom žádná, ovšem je to zpracované tak, že na to po čase snadno zapomenete. Já v sobě po těch třech týdnech od dočtení nemám skoro ani zrnko z toho děje. Občas je to také hrozně nečtivé a vy chcete, aby se to posouvalo rychleji, takže si děj sami od sebe urychlujete. Stojí to za to, pokud chcete něco rozvleklejšího a máte rádi příběhy z více úhlů pohledu. Jinak to opravdu považuji za dost průměrné čtení. Čekala jsem mnohem víc, to jsou zase ta má přehnaná očekávání.

Co vy a Replika? Znáte Lauren Oliver?

Mora