Mořin průvodce: Animefest 2019

Ačkoli je Animefest akce, která s knížkami tolik nesouvisí, i tak je to něco, s čím se tady chci podělit. A protože je Mořin průvodce rubrika zajímavá už jen tím, jak dlouhé a podrobné články sem píšu, report z Animefestu ji jistě obohatí. Jak by taky ne. Tohle bylo dokonalé! A barevné. A křiklavé. A zábavné. A japonsky skvělé. A ještě na milión procent perfektní. Ale pojďme na začátek.

Animefest je velký festival konající se v Brně, který se zaměřuje na Japonsko, mangu, anime, cosplaye a mnoho dalších věcí, které s Japonskem (nebo celkově i s Asií) nějak souvisí. 

Když teda víme, o čem bude řeč, můžeme přejít k hlavnímu průvodci. (A to bude něco.)

PÁTEK: 24. KVĚTEN 2019

Protože byl Animefest už od pátku, musela jsem mamku přemluvit, aby mě uvolnila ze školy. Když jsem jí vylíčila všechny své důvody a poukázala na všechny výmluvy, které mě jen napadly („No tak přece nezmeškám první den!“, „Ty snad chceš, abych se tam dostala až za tmy?“ a „Kamarádka taky v pátek nejde do školy!“), byla jsem propuštěna se slovy souhlasu. A nadšení ze mě začalo tryskat ještě silněji než předtím.

I v knižní komunitě mám totiž pár skvělých dušiček, které se zajímají o anime a mangu. Teď momentálně mluvím o Tess a Gabby z Knižního dvora, to jsou mé spřízněné duše. Nebo třeba také Eb z libraryofpoisonebi (tu jsem ale za celou dobu nezvládla potkat ani na minutku a neskutečně mě to mrzí!). 

Z Prahy jsem ale jela se svou nesmrtelnou partou, s Denčou a Terkou, s mými dvěma úžasnými kamarádkami, které znám už od základky.

Podařilo se nám lehce najít správný vlak, já jsem od nějaké paní zjistila, který vagon je ten, co potřebujeme, našly jsme svá místa. A bylo to super. 

Tímhle spojem – jak jsem očekávala – jela totiž i spousta lidí, kteří mířili na Afko (zkrácenina Animefestu). A protože jsme byly tři a seděly jsme u stolu pro čtyři, jedna skvělá dívčina jménem Míša – která shodou okolností taky jela vy víte kam – si k nám přisedla. Celou cestu jsme prokecaly a uběhlo to díky tomu strašně rychle. 

Chvíli jsme tam hrály karty, Terka si listovala časopisem, který jí visel nad hlavou, já si tam za jízdy nalívala kafe z termosky do hrnečku (netřeba dodávat, že to nebylo jednoduchý, a už vůbec není třeba zmiňovat, že jsem tu termosku poprvé špatně zavřela a to kafíčko mi trošičku vyteklo ven, vůbec o tom přece nemusím mluvit, vůbec to nebyl trapas a vůbec jsem nemusela Míšu žádat o kapesník, vůbec ne) a řešily jsme společně všechno, co souviselo s Animefestem. Tyto akce mi vždycky rozzáří srdíčko, protože mám šanci bavit se s lidmi, kteří mají stejné zájmy. A tady v Praze to bohužel tolik nejde. Ve škole nikoho takového nemám a jediná možnost, jak si rozvířit anime vody, je vídání se s kamarádkami – ovšem kvůli časové vytíženosti už těch volných dnů také moc není.

Do Brna jsme dojely úspěšně, rozloučily jsme se s Míšou, daly jsme si na sebe kontakt (abychom se mohly když tak najít během Afka... neúspěšně, od té cesty jsme ji už nepotkaly) a vyrazily vstříc našemu ubytování. 

Terka si vzala roli navigace. Oprava. Velmi špatné navigace. (Asi vás nepřekvapí, že jsme během cesty absolvovaly několik zmatených zastávek s reakcemi typu „kde to sakra jsme“. A možná vás ani nepřekvapí ten fakt, že když jsme se v neděli vracely, cestu k nádraží jsem si vzala na starosti já. Mě osobně to nepřekvapuje, ale to je věc názoru.)

Zmatený navigátor

V bytě Terčiny babičky (když jsme se teda po těch několika minutách, co jsme čekaly na chodbě, dostaly dovnitř) jsme vyložily věci a natočily šíleně zajímavý roomtour, kde jsem se přeřekla při svém rozčilování nad partičkou ženských v růžových tričkách, které s námi jely ve vlaku. Měly tam dost hlasitou rozlučku se svobodou a všichni cestující je za to vraždily (nesnáším takové typy, příšerní lidé, ble). Navíc po mně ještě chtěly peníze. Jakože pardón, ale já jedu na Animefest, utrácet hodlám přece až tam!

Čekačka na chodbě č. 1, já jsem ta vlevo, to víte, že jo?

Čekačka na chodbě č. 2, tady už nejsem, 

to taky víte, že jo?

Po krátké pauze, kdy jsme se smály našemu roomtouru, kde kromě mého přeřeknutí byla i vtipná scénka, kdy Denča říká naštvaným tónem nazdar a tím celé video končí, jsme se vydaly směrem na Hlavní nádraží. Tam jsme se konečně sešly s Gabby a Tess z Knižního dvora a s jejich kamarádkou Nikčou. A hned potom jsme vyrazily vstříc Animefestu.

Šalinou, která výjimečně nevypadala tak, jako že se brzy rozpadne na součástky (viz černá šalina s ohňostroji), jsme se dopravily k Výstavišti.

A v ten moment jsem myslela, že omdlím.

Ta fronta byla příšerná. Sice se mi líbil pohled na ty pestré barvy, ovšem představa, že tohle budu muset stát, byla děsivá. Fakt děsivá.

Naštěstí jsme ale nějakým záhadným způsobem prolezly průchodem a našly menší frontu. A jakmile jsme se dostaly nakonec a téměř všechny prošly, Terka, která to předem neměla zaplacené, si to musela jít vystát nahoru. Ano, myslím ten humus, o kterém jsem mluvila předtím. Co z toho plyne? Když vám sakra někdo nabídne, že vám to zaplatí předem přes účet a vy mu pak ty peníze prostě dáte, tak ho sakra drát ale poslechněte. Jestli si to teď čteš, Terko, vím, že mě vraždíš i za zpochybnění tvého navigačního systému, ale bohužel, tento článek je Mořin průvodce a tady jsou všechny moje plky. A tak to zůstane.

Naše parta se spojila a po pár minutách zase rozpojila, protože prostě… věci. A lidi. A všechno. Na takovémto místě nejde moc zůstat pospolu ve velkých skupinách. Pak jsme se totiž už jen náhodně potkávaly a tato krátká setkání vždycky stála za to. A protože moc nevím, kam se tento článek bude ještě posouvat, poděkuji vám tu rovnou. Tess, Gabby, Denčo, Terko, Nikčo, sakra, děkuju vám za naprosto úžasný tři dny ve vaší společnosti!

Pátek měl nejkratší program, a tak jsem po ulovení placek se Shirayuki a Zenem z Akagami no Shirayukihime (což je jedno z mých opravdu oblíbených anime), jedné placky s Victorem z Yuri on Ice!!! a plakátu s mým milovaným Bungou Stray Dogs společně s Terkou a Denčou vyrazila domů. 

Tam jsme zakončily den naší soukromou „párty“ v rytmu osmdesátek (kde Denča dramaticky a přesně na čas spadla na podlahu, takže to vypadalo jako součást vystoupení), sledováním óčko flirtu (ehm, hláška Hledám pohon pro svůj ohon mě zděsila a mám asi trauma na celý život) a hodinou postávání na balkóně (kde Terka zakřičela na celé Brno poměrně nepěknou hlášku a jeden člověk se na ni pohrdavě podíval, z čehož plyne poučení, že byste se měli chovat slušně).

A najednou tu byl čas spát. (Jo, nešlo to lehce, příliš hlasité dýchání jedné nejmenované nás stále budilo, měla by se naučit dýchat potichu.)

SOBOTA: 25. KVĚTEN 2019

Původní plán byl vstát nějak kolem sedmé, přičemž já jsem se měla vykopat z postele ještě o půl hodinky dřív kvůli nasazování čoček, což je pro mě vždycky hrozný boj. Jo. Kéž bychom vstaly v těch sedm. Podařilo se nám, do teď nechápeme jak, vzbudit se kolem půl šesté. Všem třem.

A možná právě to, že jsme vstaly tak brzo, zapříčinilo to, že jsem měla ten den obrovské štěstí.

Cosplayovala jsem Yonu z Akatsuki no Yona (což je můj nejoblíbenější a nejlepší cosplay, co mám), takže jsem si musela nasazovat fialové čočky. Měla jsem je v očích během pár minut. Líčení jsem zvládla za chviličku a vypadalo to skvěle. Na afku jsem vyhrála v tombole dvě ceny a odnesla jsem si díky tomu suprovej vějíř a další plakát.

Tak tohle jsme my! Yona, You a Chise

Kuroshitsuji vějíř

Jedno z mála romantických anime, který fakt žeru.

Potkala jsem ten den spoustu lidí, kteří mě zastavili, jestli se se mnou nemohou vyfotit, a já jsem vždy nadšeně přikývla. Tento pocit je nezapomenutelný. Když za vámi někdo přijde a chce s vámi fotku. To je vždy znamení, že se vám ten cosplay vážně povedl. A mě to vždy zahřeje u srdce.

Rádoby umělecké foto

Tess je zase toho názoru, že jsem slavná, že jo, holka?

Celý den jsem tam také pokukovala po jedné dívčině, které cosplayovala Shirayuki, ale vždy jsem ji zahlédla ve špatné situaci a neměla jsem tak šanci ji oslovit. Říkala jsem si, „sakra, tak teď se to vážně nehodí“.

Během poledne holky trochu umíraly vedrem – jo, teplo a krásně bylo, ale když máte mohutnější cosplay a paruku, tak se to nedá – a tak jsme si udělaly výlet domů na převlečení. A zrovna když jsme jely tramvají (pardón, šalinou), tak jsem z okna zahlédla Grella, svou nostalgickou postavu. A byla jsem přesvědčená, že ho pak musím najít a vyfotit se s ním.

Já jsem v Yoně zůstala, protože jsem měla pracně nasazené čočky, ale holky vizáž změnily. Z Chise Hatori se stala Chise, která si přebarvila vlasy nahnědo a nechala si je narůst. A You z Love Live jaksi opustila zemský povrch.

Návrat na Afko pak probíhal v rytmu fotek. Já jsem sprintovala za Grellem, protože mě děsila představa, že se s ním prostě nevyfotím. A pak jsem našla i Shirayuki. Zjistila jsem, že vážně nemám problém mluvit s lidmi, které neznám. Baví mě to. Zato holky se styděly hrozně moc. Právě proto jsem například v neděli udělala něco… moment, vždyť teď mluvím o sobotě. Tak potom. (Snad na to nezapomenu.)

Mega rozmazaná fotka, ale mám ji

Na přání Terky, která k mému překvapení tento článek skutečně četla, tady musím doplnit ještě jednu zajímavou historku: Holky se vážně hodně styděly mluvit a zrovna Terka v tomto případě byla šílený extrém. Miluje anime Mo Dao Zu Shi (a teď skutečně doufám, že si to s něčím nepletu).

Nu, asi si umíte představit, jak to dopadlo, když jednu postavu z tohoto anime zahlédla. Měla naprostý... šok. Ne, šok není to správné slovo. Spíš zásek. Dokonce mi potom v záchvatu paniky tvrdila, že ta postava není ta, kterou potřebuje. Všechny tři jsme ale věděly, kde je pravda.

Navíc to oslovení ještě měla hrozně snadné. Ta dívčina stála u stolu. Nehýbala se. Mohla za ní v klidu dojít (ne jak já a můj sprint za Grellem), což se stalo zhruba po polovině věčnosti, kdy jsme ji s Denčou přemlouvaly. Ale zvládla to. (Podobná historka se váže i k Denče, ale to už by toho tady bylo moc, no ne?)

Společně s Tess jsme nafotily sérii fotek s mangou na hlavě, protože Afko dostalo můj trend s knihami na hlavě do spešl verze. 

Dej si mangu na hlavu a bude ti hej!

Celá sobota byla nabitá a naprosto úžasná. Nic víc k tomu dodávat nemusím. Navíc večer dávali v televizi Madagaskar. A to je ještě lepší zakončení že jo.

Yona a You koukají na něco zajímavýho.

Mňamka

Yona zkoumá hůlky, protože...

Protože má k jídlu Naruto ramen

Já a Tess!

NEDĚLE: 26. KVĚTEN 2019

Už když jsem ráno vstávala, měla jsem dojem, že se něco hroutí. Věděla jsem, že už dneska odjíždíme a stále jsem tomu odmítala věřit, protože jsem opravdu netoužila po tom vrátit se domů. Být mezi lidmi, kteří mají stejné zájmy, je magické. Ale vrátit se do školy, kde to nikdo nechápe? Vrátit se do normálního světa a opustit ten barevný a radostný? Nechtěla jsem. A proto jsem si tu neděli potřebovala užít naplno. Byla jsem ještě hovornější než obvykle.

A s tím souvisí ta jedna věc, kterou jsem vám chtěla sdělit už předtím. Terka opět viděla svou oblíbenou postavu a nechtěla za ní jít, i když v sobotu se nakonec překonala, jak jsem psala již předtím. Jenže v neděli jako kdyby tu svou "odvahu" zase ztratila.

A já jsem pohotově zareagovala: „Já tam dojdu!“

„Opovaž se!“

„Já tam fakt dojdu.“

„To neuděláš.“

Ha. Ha. Vtipné, Terko.

Já o pár vteřin později. „Ahoj, prosím tě, moje kamarádka je nemožná, chce se s tebou vyfotit a nedokáže ti to říct… Ona mě možná teď zabije, ale to nevadí.“

V neděli jsem si také koupila naprosto úžasné kimono, které vypadá jako šaty a já se na něj celé tři dny s obdivem dívala. Nakonec jsem se opravdu rozhodla si ho pořídit a vůbec toho nelituji.

Já při nahrávání naprosto příšerných stories

A viděla jsem na vlastní oči ten slavný orloj!

Já už v civilu a u orloje

Neděle byl vážně úžasně zakončený den. Společně s Tess a Gabby jsem nahrála postižené mluvené story, které fakt stálo za to. A prostě… chtěla bych se vrátit a prožít to znovu.

Když jsme už mířily do Prahy, vážně jsem měla slzy na krajíčku. Krásná akce, naprosto skvělá atmosféra a zkrátka… toto musíte někdy zažít!

Moje parta snů

Můj boží podtácek

Co vy a Japonsko, anime a manga? Byli jste na Animefestu? Zvládli jste dočíst tento šílený report?

Mora