Z Mořina deníku amatérského psaní - Metafory a další metafory

To, s čím jsem tu dneska, možná všechny unudí k smrti. Možná vás to unudí tak, že tuhle stránku okamžitě zavřete a už se sem nikdy nevrátíte. Možná to na vás bude působit divně, ale já mám dneska prostě chuť mluvit o svém spisovatelském životě.

Vyděšeni úvodem? Ano, ale zůstali jste. Tím pádem jste připraveni a ve čtení budete pokračovat. Jen na své vlastní nebezpečí, já vás varovala.

Dneska to nebude nic z toho, co jsem vytvářela za poslední dobu. Je to dost staré dílko. A také to nebude nic, co by se podobalo mému stylu psaní. Je to zkrátka něco úplně jiného… páni, tohle je na mně asi nejzajímavější - dokážu nazvat snad všechno "něčím jiným", abych si připadala rádoby originálně.

Voda, dříve klidná, čistá, ba průzračná, svým šuměním připomínajícím studánku, se opět velmi změnila. Nyní byla dívka svědkyní události, jež spočívala v zakrytí vody tmavou přikrývkou během krátké, za to průlomové chvilky. Obloha se zahalila do půlnočního pláště a jediným, svižným pohybem posledních viděných mraků dotáhla šedý zip. A v tomto stavu se vše zastavilo. Jako by se zasekl ten čas, jenž řídí naše spořádané i nespořádané životy. Jako by se slova, rozvíjející další převratné události, přestala množit na dějové lince.

Vyděšeni ještě víc? Myslím, že teď musíte zírat už kompletně. Mimochodem, ta poslední věta ukázky zní jako z pořadu Věřte nevěřte, nebo se mi to jenom zdá?

"Co to bylo? Pochází to z Marsu? Tos psala ty? Jak tě tohle proboha napadlo?" ptáte se. Můžu vás překvapit a říct, že tyhle otázky jsem už slyšela, když jsem se s touto povídkou objevila ve světě poprvé. Mé odpovědi na ně se ale nezměnily. Na všechno se dá totiž odvětit jedním jediným slovem: nevím. Vidíte, dokonce pochybuji i o tom, že jsem to psala já sama.

Ale budu podrobnější. Co to tedy bylo?

Ukázka z mé první metaforické povídky. Napsala jsem celkem tři a všechny se do slova a do písmene shodují v jedné věci - naprosto všude jsou barvité popisy prostředí. V podstatě tam není jediná věta, která by byla napsána normálně, lidsky. Ne a ne, všechno je přezdobené a květnaté. A v tom je to kouzlo.

Povídka s názvem Štěstí posledního osudu vznikla před rokem a půl, nepamatuji si ten prvotní výboj, jaký stál například u základu příběhu Psáno okem smutku. Tady se mi do mysli vloudil jen ten nápad, že bych mohla zkusit něco takového napsat. Dobře, když přiznám barvu, byl to takový zoufalý pokus o napodobení stylu psaní mého kámoše. Hodně, hodně zoufalý, na jeho perfektní ozdobné popisy nemám. Vždy jsem mu to záviděla, a ačkoli jsem mu opakovala nejméně tisíckrát, že píše opravdu skvěle a že jemnější text jsem snad nikdy neviděla (světě, div se, ale on píše v tomhle směru fakt dobře, má sice i jiné mínusy, ale tohle je zlatý metaforický hřeb - jestli tenhle týpek spadl z nebe, nevím), on si stále mlel svou a opravoval. Uznávám, že tuto stránku máme stejnou. Sebekritika je velmi podstatná, ale všeho moc škodí. Teď jsem šíleně odbočila, nemyslíte?

Tento minipříběh tedy vznikl jako napodobenina, a přestože má pouze 700 slov (ano, fakt jenom sedm stovek), psala jsem ho několik měsíců. A to nekecám. Bylo to opravdu několik hodně dlouhých měsíců. Zamýšlela jsem se nad každou větou, aby z ní sálal poetický styl. Přirovnání jsem hledala ve všem, čerpala jsem inspiraci z čehokoli - i z hrnku kafe vedle mě (zmínka o kávě je tady zas) jsem dokázala něco vytáhnout. Když člověk píše ve dvě ráno, vidí nápady všude. Vážně všude.

Děj jsem vymyslela za pochodu, v podstatě tam o nic nejde a to, co se stane, ve výsledku ani nemá žádný zvláštní důvod. Zápletka tam tedy prakticky není, což je divné, když se jedná o povídku, co? Tam by přeci zápletka být měla, ale tady jde o jednoduchý popis rychlé události. Byla to zkouška mých schopností a já tou dobou uznala, že jsem ve své domácí "zkoušce" obstála. Když mou povídku velmi dobře ohodnotili i na odborném webu saspi.cz pro začínající autory, byla jsem šíleně překvapená a zároveň šťastná.

(Wattpad cover!)

K velkému údivu jsem s tímto dílkem spokojená i teď. A to se často nestává, sebekritika je jedna z mých podstatných vlastností (to už jsem zmínila výše, no ne?). Štěstí posledního osudu tedy považuji za takový velký mezník své spisovatelské éry. Předtím to bylo zlé (věřte mi, opravdu mi věřte, na tu postiženou teen fikci s hrůzou vzpomínám ve dne v noci), ale když jsem vypustila na světlo světa tohle, evidentně se něco stalo a můj styl se změnil. Ano, trvalo mi, než jsem našla tu techniku, formu psaní, která by mi vyhovovala a seděla. Troufám si ale říct, že teď už nastala ta správná doba a můj styl se alespoň trochu ustálil. Jak jsem si všimla, už mám pár věcí, které se dlouho nezměnily a považuji je za takovou charakteristickou vlastnost svého psaní. Jak se to ale může ještě celé změnit, je přeci jen ve hvězdách.

Štěstí posledního osudu je tedy má srdcová povídka a má otázka na vás je jednoduchá. Překvapeni? A zeptám se i na něco jiného: Máte i vy nějaká dílka, se kterými jste spokojení i po dlouhé době? Něco, u čeho si řeknete "jo, tohle jsem napsal/a fakt dobře!"?

Podobné povídky jsou ještě dvě, a pokud vás ta dnešní nějak zaujala, najdete ji na mém Wattpadu ve sbírce Uschováno v barvách, ve které jsou i ty ostatní.

To by bylo pro dnešek vše. Užívejte zbytek prázdnin. Už se nám to krátí!

Prosím o vaši podporu i na Facebooku!

Mora Leray