Mořina záležitost - Stinné stránky knihomola

Být knihomolem je někdy úžasné a někdy naopak naprosté šílenství. Zvláště v dnešní době, kdy frčí závislost na mobilech a mezi mladými se milovníci knih hledají poměrně složitě. Jasně, jsou i výjimky, ale řekni mi, poutníku, kolik jich ve svém nejbližším okolí máš? Já mám totiž známosti jen odtud z blogu a z různých knižních stránek. To jsou ti týpci, kteří nedají knihu z ruky ­- stejní šílenci jako já.

Zkrátit si čas pěknou četbou je skvělé. Já se třeba strašně ráda ponořím do vymyšlených světů a pak nic jiného nevnímám. Záleží ale na tom, kdy přesně se k tomuhle odhodlám. Pokud si vyndám knížku třeba mezi přáteli, když jsou všichni na mobilu a nemluví spolu, ihned mě začnou považovat za asociála. Proč? Mobilní generace, lidi, mobilní šílenství, které já osobně zase tolik nechápu. Ale tohle není článek o naší generaci, ale o knihách, tak proč odbočuju?

Nebo třeba minule jsem si četla v metru a nějakej chlápek na mě vyrukoval s tím, že bych se měla bavit s lidmi, ne si číst, když je tu tolik úžasných osobností. Solidně drzej člověk, já to vím. A vlezlé idioty já neposlouchám, takže bohužel.

Vlastně i mamka mi minule vyčetla, že trávím s knížkami příliš mnoho času. A co? Je to můj koníček, moje hobby, moje vášeň. Jako by jí nestačilo, že si téměř denně vycházím s kamarádkou ven, přičemž vymyslíme nějaký šílený cosplay a pak v tom jdeme po ulici, jako by se nechumelilo. A potom se mi divte - vždyť je přeci naprosto v pořádku se uklidnit nějakou pěknou knížkou. (Neříkám, že jsem se někdy u nějaké četby nevztekala. Vzpomenu si na Dceru a už jdu Eadlyn vhodit do jámy lvové).

(Má domácí mini knihovna se super plyšákem, pozor na to)

Jasně si vzpomínám na ten moment, kdy se minule moji rodiče hádali. Ten den jsem měla napsat recenzi na knihu, kterou jsem ještě ani neměla dočtenou. Takže jsem se jednoduše sbalila a šla hledat klidné místo v naší místní knihovně - sice si stále stojím za názorem, že je to polorozpadlá kůlna a že by tam mohli zavést lepší systém na vyhledávání knih, ale je tam klid, což je pro mě v tyto chvíle vždy nejdůležitější.

Napadá vás ještě něco, co bych mohla zmínit u stinných stránek svého knihomolského života? Ne? Tak já vás s tím obeznámím.

Stalo se vám někdy, že jste si sedli ke knížce a dostali jste na něco šílenou chuť? A i když jste už něco snědli, ta chuť na něco dobrého stále nepřestávala? A i když jste věděli, že už byste jíst neměli, ještě jste si něco dali? Pokud ne, seznamte se se mnou. Morou. Šílenou holkou, která vždy sní, co všechno jen jde, a pak je jí z toho zle. Člověk by si řekl, že už jsem se poučila, ale ne. Ono je to totiž naprosto marné. Bez jídla to v mém životě holt nejde. (A nedivte se, že si po tomhle všem jdu pak na půl hodiny zaběhat, abych z toho měla lepší pocit a mohla v klidu usnout - ten občasný sport mě dělí od toho, abych se stala šílenou masitou koulí tuku a cukru).

(Vidíte? Samé žrádlo, bez toho to není ono)

Zrovna teď mám rozečteného Robinsona Crusoa, převyprávěnou verzi od Plevy. A ačkoli to není špatná kniha, nějak se k tomu momentálně nemohu dokopat. To je důvod, proč si tady sepisuju tenhle článek, který vás měl spíš pobavit než v něčem obohatit.

Být knihomolem je složitá věc, to je všechno, co k tomu dneska můžu dodat.

Nezapomeňte mě sledovat i na Instagramu, veškeré podpory si neskutečně vážím a děkuji všem čtenářům!

Mora Leray