AMATÉRSKY ŠVIHLÉ RECENZE od Mory

Přeskočit na hlavní obsah

Prohledat tento blog

AMATÉRSKY ŠVIHLÉ RECENZE od Mory

Oblíbené příspěvky

Ze smrti jsem měl vždycky strach – Oba na konci zemřou

Dokážete si představit situaci, že vám teď někdo nejmenovaný zavolá a s ledovým klidem vám sdělí, že do dvaceti čtyř hodin – nebo třeba i do dvaceti tří – zemřete? Že se zkrátka dozvíte, že váš život někdy během tohoto dne skončí? Já osobně ne. Ovšem spousta osob v tomto světě tuto šanci má díky Hodině smrti, která nějakým záhadným způsobem tuší, kdy kdo zemře. A abych nezapomněla, vždy vám popřeje, ať si ten poslední den na maximum užijete. Tento drsný příběh, kde se prolíná smutek, strach, překonávání sebe sama a vše spojené s mým oblíbeným citátem „Žij každý den, jako kdybys v něm měl prožít celý svůj život“, vám může nabídnout jedině román od Adama Silvery, Oba na konci zemřou (sakra, tohle je strašně ohraný úvod, to je zlé). Naprosto upřímně vám říkám, že tohle mě dostalo. A musím uznat, že tomu asi nemám co vytknout, když nepočítám chyby (protože je to nakladatelství CooBoo ), to taky říkám naprosto upřímně, jasné? Já jsem zkrátka neuvěřitelně překvapená. Abych vš

Zelená kaše chutná v elfím světě jako pizza – Strážce ztracených měst

Empat. Telepat. Infliktor… Sophie neměla do nedávna tušení, že její telepatické schopnosti vlastně mají jasné odůvodnění. A když se před ní zčistajasna zjeví další telepat Fitz a oznámí jí, že je ještě k tomu elf, naše hlavní hrdinka je velmi zmatená. A kdo by taky nebyl? Mít telepatické schopnosti je věc jedna, ale dozvědět se, že nejste člověk? To je dost silný kafe i na mě. Každopádně kdybych elf byla, do tohohle světa chci ihned jít. A pokud si můžu vybrat svůj elfí doprovod, tak budu ještě radši. (Keefe, kde jsi? Hledám tě!) Viděli jste v úvodce nakladatelství Ocelot? A zděsili jste se mého vysokého hodnocení? Nejde vám to dohromady? Věřte mi, já se vám nedivím. Taky na to vykuleně zírám. Ale chyba to není. Ocelot konečně vydal něco, co se mi líbilo. Do třetice všeho dobrého, říkala jsem si, když jsem kývala na novou nabídku recenzáku. Zkusit jsem to musela. Námět mě zaujal, navíc to slibovalo fajnové fantasy a hlavní hrdince mělo být dvanáct, takže jsem to bral

Krutost, pravda a žloutkový věneček – Hana

Tohle výjimečně nepatří k recenzím, kde si udržuji svůj nadhled, vtip (ha), ironii a tu typickou trhlost, která se za mnou všude sune jako nějaká krvelačná nemoc. Dnes jsem svou masku švihlé recenzentky odhodila, protože bych to ráda pojala vážně. (A pokud se teď někdo směje, ať radši zmizí ve stínech, protože já si legraci nedělám.) K Haně jsem se dostala na Světě knihy v Plzni , kde jsem se ocitla na přednášce samotné autorky Aleny Mornštajnové . Sice jsem o tomto díle slyšela již několikrát předtím, ale nijak jsem se do přečtení nehrnula. Bylo to známé, bylo to všude, sklízelo to příšerný úspěch a já se bála. Zase jsem se bála, že nezapadnu do davu spokojených a nebude se mi to líbit. Třeba tak jako to bylo s Carrie od Stephena Kinga , která na mě měla podle přátel udělat velký dojem, a nakonec nic z toho. Stejně to dopadlo například i s Panským domem (i když tam jsem v úspěch doufala hlavně já sama). Když jsem ale vyslechla v Klempírně (jeden sál na Světě knihy Pl

Používá technologii služby Blogger